Rozhovor s paní Barbarou Heidenreich - Fernhill´s

Chovatelská stanice z Kanady



1. Proč jste se rozhodla pro deerhoundy a jaký byl váš první?

Deerhoundi se v mém životě objevili v polovině 60. let, když jsem toho “ svého “ prvního uviděla při jízdě na kole po Skotsku. Jako milovník koní (arabských) jsem okamžitě věděla, že je to pro mně to pravé plemeno a nikdy jsem o tom nezapochybovala. Prvního deerhounda jsem si pořídila v roce 1970 (Alistair of Auldstane), byl ze spojení Adrian of Enterkine and Gayleward´s Cullean. 

2. Kteří z vašich psů byli nejslavnější a měla jste nějakého favorita?

Pokud budeme hovořit o vlivu na chov, pak byl mým nejslavnějším psem Am. Can. Ch. Crannoch´s Fenris O´Fernhill F.Ch.. Jeho chovatelem byl Gerri Akman z Manitoby. Fen je jediný deerhound, který v roce 1983 získal titul “National Specialty Best in Field” (na startu bylo více než 35 coursingových deerhoundů) a později ve 3,5 letech zazářil na Národní speciální výstavě (1985) když se stal rozhodnutím Dr. Poyner – Wall (chs. Melchior) Best of Opposite Sex. 
Byl skvělým coursingovým i výstavním psem, jeho chovatel bral své psy vždy na lov zajíců i na výstavy. Ideální “multifunkční” deerhound byl realitou od počátku mého kontaktu s tímto plemenem. Fena v chovu využilo mnoho chovatelů, a tento špičkový pes při spojení s fenami vysoké kvality dával pravidelně potomky lepší, než byl on sám i matky jeho vrhů… což bylo u opravdu kvalitních fen úžasné. Dnes už můžeme také říci, že jeho potomstvo bylo také dlouhověké, byl otcem všech (mimo jednoho) 14 letých deerhoundů, které jsem odchovala. 


Velmi významné spojení, které jsem uskutečnila, byl vrh po Ch. Fernhill´s Electra at Fitzhugh (Am. Can. Ch. Fernhill´s Wyvern x Lyonhil Echo O´Fernhill) a Ch. Lehigh Urquhart (BISS*) Pauly Pascoe. Výsledkem byli Ch. Fernhill´s Torquil a Fernhill´s Dulcinea, kteří jsou v rodokmenech mých současných psů, a také Ch. Fernhill´s Thistleglen Tenille, matka Ch. Thistleglen Margot, která získala titul Westminster Hound Group Winner (2006) a byla nejúspěšnějším deerhoundem v Americe, a také Ch. Fernhill´s Tacey at Lehigh, která je předkem mnoha současných náherných šampionů z chs. Lehigh. 

Další skvělí deerhoundi z Fernhill byli Am. Can. Ch. Gwent´s Trefor O´Fern Hill, Am. Can. Ch. Fernhill´s Kendra, Am. Can. Ch. Fernhill´s Esprit a Am. Ch. Fernhill´s Phantom, první deerhound, který vyhrál skupinu “hound” (v roce 1991) na nejslavnější výstavě severní Ameriky, Westminster Kennel Club Show, která se koná v Madison Square Gardens. Pak také Am. Can. Ch. 
Fernhill´s Wyvern, Am. Cam. Ch. Fernhill´s Torquil, Am. Can. Ch. Fernhill´s Roslyn… mnoho slavných a skvělých Fernhill´s deerhoundů najdete v odkaze 
Fernhill´s deerhounds, je tam i spousta těch, kteří nikdy nezískali nic jiného, než srdce svých majitelů, které udělali šťastnými. 

Nemohu říci, že bych měla nějakého nejoblíbenějšího, protože máme všechny psy doma, žádný kotcový chov. Takže všichni psi jsou součástí našeho života, spí na sedačkách a svých vlastních postelích rozmístěných po celém domě, jsou rozmazlení a krmení od stolu a všichni stejně milovaní. 

3. Co si myslíte o pravidelném vyšetřování srdce?

Je to potřebné, jak často, testujete své psy a co děláte, pokud výsledek není dobrý?

V ideálním případě sestavíte základní linii psů se srdcem vyšetřeným od certifikovaného kardiologa během 5-6 let. Každoroční vyšetření by bylo ideální, ale pokud máte hodně psů, pak je vyšetření jednou za dva roky reálnější (samozřejmě s tím, že výsledky jednotlivých psů jsou v pořádku). Ale stále je tu nebezpečí, že se u psa vyvine DCM*, i když jeho vyšetření bylo v pořádku. 

Osobně považuji za velmi důležité udělat pitvu u každého zvířete, které neočekávaně uhyne. Toto ustanovení je i v kupní smouvě, kterou podepisují noví majitelé mých štěňat. Musí souhlasit, že v případě náhlého úhynu nechají pitvu provést s tím, že já jsem ochotná ji uhradit. Díky tomu jsem nikdy neměla psa, který by uhynul “z neznámých příčin” což je v chovatelském programu nedocenitelné. Ve dvou případech jsem přišla o psa naprosto neočekávaně. Nejdřív jsem si myslela, že důvodem byla kardiomyopatie (DCM), ale pitva ukázala, že srdce bylo v naprostém pořádku. V obou případech šlo o natržení plic po úraze. Výsledky pitvy byly pro pokračování mého chovu velmi důležité, když uvážíme, že DCM je dědičné onemocnění. Pokud pitva odhalí příčinu úhynu, považuji to za opravdu dobře vynaložené peníze. 

4. Jaký je Váš názor na dysplazii loketních a kyčelních kloubů a vyšetření PRA u deerhoundů?

Tyto vyjmenované nemoci deerhoundy netrápí… alespoň pokud vím. Jsou tu ale každopádně jiná dědičná onemocnění, kterým musí chovatelé deerhoundů předcházet. Máme možnost testovat dědičná onemocnění jakými jsou cystinové kameny, autoimunitní zánět štítné žlázy, jaterní zkrat (PSS), faktor VII – porucha srážlivosti krve a dilatační kardiomyopatie (DCM). Většina testů znamená “předvídat a předcházet”, pokud EKG a ultrazvuk naznačí např. počínající kardiomyopatii, nebo je vyšetření moči nitro-prussic acid testem pozitivní na cystinurii. Potom můžete s nemocí bojovat pomocí medikace nebo operace. Ale vyšetření DNA už je dnes také realitou. Gen způsobující Faktor VII byl už identifikován a test je k dispozici. Probíhající výzkumy snad objeví geny ovlivňující rakovinu kosti a kardiomypatii. Pokud víme o takových chorobách v liniích, které jsou využívány v chovu, měly by být dostupné testy provedeny. 

V sedmdesátých letech jsem si pořídila nádherného psa, několikrát jsem ho použila v chovu, a on pak ve 4 letech uhynul kvůli DCM. Řekli mi, že měl “idiopathic myocarditis” (onemocění srdce s neznámou příčinou), ale jeho synové uhynuli ve věku 5-7 let, takže předpokládám, že jeho onemocnění bylo dědičné. Jeho dcery ale žily normálně a s jednou z nich jsem pokračovala v chovu, když jí bylo 6 let. Dožila se téměř 12 let a od té doby si dávám ve svém chovu na onemocnění srdce velký pozor. 

Ale každopádně zdravotní testy jsou pouze jedním hlediskem a nakonec každý z nás má své metody pro ujištění se o zdraví a dlouhověkosti… Co dobře funguje u nás, že všechna naše štěňata mají neomezenou možnost běhání od okamžiku, kdy vylezou z porodní bedny. Štěňata mají opravdu každodenní zátěž. Snadno tak poznáte, které je silné (vytrvalé, houževnaté, odolné…) a které ne. Kopýtání v těžkém terénu stejně jako honění zajíců a jelenů vyselektuje ty, kteří jsou zdraví a fit a kteří nejsou. Psi se srdečním onemocněním jsou na sebe opatrnější a neběhají tak moc. Pokud pes opustí pole, říká se, že “nemá srdce” a v tomto případě je to do písmene pravda. Pes, který nechce moc běhat by měl být testován na DCM a neměl by být použit v chovu. Psi, kteří se zraní (vykloubí si nohu, zlomí si nohu, natrhnou vazy) a psi, kteří nedokáží najít cestu zpět domů a ztratí se (nejsou moc chytří, mají špatné instinkty) by také neměli být použiti v chovu. 

Neděláme nic, abychom předešli torzi žaludku. Všichni naši psi mají misky položené na zemi, po krmení běhají a pijí, takže každý pes s predispozicí pro torzi by za těchto podmínek torzi mít měl… ale nemá. 

Tato “testovací” metoda spolu s pravidelnými veterinárními kontrolami u nás funguje. Je důležité, že znám zdravotní stav a příčiny úhynu předků a jejich návaznost na ostatní psy v mém chovu. Musím říct, že to je jediná výhoda toho, že stárnu. Obrázek jednotlivých psů, jejich zdraví a vývoj v 15-20 generačním rodokmenu je jako čtení v knize, u každého jedince znám chyby (zvláště ty přetrvávající jako je zatočený ocas!), zdravotní stav, povahu… všechno mi běží hlavou. To je úžasná výhoda, když se chovu věnujete tak dlouho (čtyřicet let), navštěvujete všechny speciální výstavy a spolupracujete s otevřenými a čestnými kolegy. Toto je dle mého názoru nejdůležitější pro chov zdravých, dlouho žijících, kvalitních deerhoundů. 

5. Jaký je váš názor na testování jaterního zkratu (PSS)?

Jak jsem psala výše. Netestuji PSS s výjimkou štěňat, která exportuji. Zatím jsem se s tímto onemocněním nesetkala, ale postihuje okolo 2-3 % jedinců a je třeba na to dbát při plánování chovu. Každopádně u deerhoundů jsou mnohem větším problémem kardiomyopatie, torze žaludku a osteosarkom (rakovina kosti). 

6. Jaký je váš názor na liniovou plemenitbu?

Používáte ji a pokud ano, s jakými výsledky?

Úzká příbuzenská plemenitba znamená spojování úzce příbuzných jedinců… bratr a sestra, matka a syn, otec a dcera a poloviční sourozenci. Nikdy jsem u deerhoundů neudělala úzce příbuzné spojení, protože se domnívám, že to je cesta do neštěstí. Nemyslím si, že jakkoliv výstavně úspěšný pes, který by byl výsledkem takového spojení, stojí za ten potenciální risk týkající se zdraví a povahy. 

Liniová plemenitba znamená chov na příbuzné linii… jako děděček a vnučka, kteří mají zbytek rodokmenu nepříliš příbuzný. Tuto metodu preferuji a nazývám “tenká linie” liniové plemenitby. Moje “tenká linie” je vždycky můj v té době nejlepší deerhound spojený s vnučkou nebo vnukem svého otce nebo matky. Všichni mí opravdu dobří deerhoundi se narodili díky této metodě. 

Trik spočívá v tom, že zbytek psů zastoupených v rodokmenu není spřízněných (žádný společný předek na obou stranách rodokmenu v 5-10 generacích) v co nejvyšší možné míře, nezaujatě vybraných podle toho, co je třeba zlepšit v “tenké linii” ať už se to týká genotypu nebo fenotypu. Při liniovém chovu používám tato kritéria:

  • osobnost (nekomplikovaná, hravá, laskavá);
  • povaha (nekomplikovaná, nesmí být nervózní, bez problémů v kontaktu s lidmi I
  • ostatními psy);
  • zdraví;
  • vzhled;
  • výkon (na poli*);
  • přizpůsobivost životu s člověkem (nezvrací v autě, poslušný a laskavý);
  • rozmnožovací schonosti (feny snadno rodí, psi dobře sami kryjí).



7. Jakou chovatelskou metodu preferujete a proč?

V chovu používáme pouze přirozené krytí. Zastávám názor, že psi by měli být schopní se reprodukovat bez pomoci. Nepoužíváme umělou inseminaci, stejně jako si nenechávám fenky po matkách, které potřebovaly císařský řez. Pokud by pes nebyl schopný fenu nakrýt, raději bych si vybrala jiného. Mí psi kryjí výborně a feny mívají snadné porody a já chci, aby to tak zůstalo. Přirozené krytí a porod jsou pro mně jako chovatele důležité. V roce 2008 jsme použili zmrazené sperma z roku 1991, to bylo u nás poprvé! 

8. Myslíte si, že současní deerhoundi se dožívají vyššího nebo nižšího věku než před lety?

Mají více zdravotních problémů?

Z pohledu historie byla největším problémem psinka, a to až do poměrně nedávné doby. Dnes, s lepší veterinární péčí a lepším krmivem, se deerhoundi snad dožívají vyššího věku než dříve. Deerhoudni jsou, podle mých zkušeností, relativně dlouhověcí, s ohledem na to, že jsou obří plemeno. Každopádně průměrná délka života (7,25 roku u psů a 8,42 roku u fen) není dostatečně dlouhá. Od svých psů očekávám, že se dožijí 9-11 let, pár se dožilo 12 a jeden dokonce přes 14 let. Feny by se měly dožít 10-12 let, při troše štěstí 14 let. Ve svých kupních smlouvách garantuji, že pokud se štěně nedožije věku veterána (7 let) a uhyne kvůli nemoci, kterou považujeme za dědičnou… torze, DCM a osteosarkom, dostanou jeho majitelé nové štěně. Díky sponzorovaným výzkumům víme dnes o dědičných chorobách mnohem více a měli bychom tyto informace využít v chovu pro prodloužení života našich psů a eliminaci přenašečů onemocění. 

9. Pokud posuzujete na výstavě, co je nejdůležitější?

Typ. Pes stojící přede mnou musí být na první pohled deerhound, který je, jak říká originál jeho stadardu “hrubosrstý veliký greyhound”, ne malý vlkodav. Největší změnou, kterou deerhoundi prošli poté, co ztratili své původní poslání, je celkové zvětšení jejich velikosti. Jakékoliv další zvětšování velikosti však obvykle znamená “celkové zhrubnutí” a ztrátu přirozených schopností, a jde ruku v ruce se ztrátou typu. 

Hledám pracovního deerhounda, což je jedinec, u něhož nic není přehnané… tedy dobře vyvážený lovecký pes, který není příliš strmý ani přeúhlený, nemá příliš dlouhé ani krátké tělo, není příliš velký nebo malý. Je to pes se silnou a dobře osvalenou zádí, dlouhými rameny správně navazujícími na kohoutek, dobře patrné klenutí beder, které se v pohybu neztrácí. Pohyb musí být přirozený, aktivní a vydatný, s lehkostí typickou pro toto plemeno. 

Opravdovou výzvou pro chovatele a rozhodčí je v dnešní době udržet typ deerhounda a ocenit, když pár chovatelů své psy pracovně využívá (pro štvaní živé návnady), a prakticky žádní rozhodčí neviděli různé typy deerhunda (v rámi standardu) při práci na poli. Nevím, jaká kritéria někteří all-round rozhodčí používají, když nikdy neviděli různé deerhoundy při štvaní ať už umělé nebo živé návnady… možná všeobecný typ výstavního chrta?

Já hledám nezaměnitelného typického deerhounda, který je stvořený pro běh (štvaní), silného a “funkčního”, a potom, protože je to výstava, chci vidět čistou kvalitu, která každému okolo kruhu řekne : 

“Podívej se na mně, patří mi svět!” To je můj typ deerhounda! 

Vaše Barbara Heidenreich Chovatelská stanice Fernhill, Canada 

*
BISS = vítěz speciální výstavy
DCM = dilatační kardiomyopatie
Veteran = deerhound sedmiletý a starší
PSS = jaterní zkrat
Na poli = pracovní schopnosti, coursing, racing

Připravila a přeložila Eva Voborníková

Czech English French German Hungarian Italian Polish Russian Spanish


Klubové akce 2018:

Klubové výstavy:
16.6.2018
Klubová výstava
se zadáváním titulu KV
Náměšť nad Oslavou

25.8.2018
Klubová výstava
Praha