HISTORIE PLEMENE

Historie skotského jeleního psa


Původ deerhounda je velmi starobylý. Někteří historikové dokonce uvádějí, že byl přímým potomkem loveckých psů Piktů, kteří obývali Skotsko před příchodem Skotů z Irska. První názvy plemene, které se dochovaly, sloužily spíše k popisu použití psa, než k jeho identifikaci jako rasy. Tato jména jsou velmi komplikovaně promíchaná. Jsou to jména jako Rough Greyhound, Irish Greyhound, Scottish Staghound, Highland Greyhound, Highland Wolfdog a jiné. Dr. Caius ve své knize O Anglických Psech (1576) o greyhoundech uvádí: „Někteří jsou z té vyšší sorty, někteří z nižší; někteří mají jemnou srst, jiní kudrnatou; ti větší jsou určeni k lovu větších zvířat jako vysoké nebo srnčí zvěře.“ Definitivně je deerhound jako plemeno popsán nejdříve v 16. století, přesněji roku 1528. Z tehdejšího pojetí, kdy se jako deerhound označoval pes určený k pronásledování a lovu jelenů (deer = jelen, hound = honič). Historie oplývá velkolepými romancemi o těchto psech, hlavně v době „Věku Rytířů“ tj. raný středověk, kdy tyto psy nemohl vlastnit nikdo z nižší třídy jak hrabě. Smečka deerhoundů mohla dokonce pomoci získat milost byl-li jejich pán odsouzen k smrti. Středověké záznamy se opakovaně zmiňují o nádherných vlastnostech tohoto okouzlujícího psa, jeho neuvěřitelné odvaze při štvanicích a jeho vrozené vznešenosti doma.


Deerhound byl tak vysoce ceněn, že zájem o jeho exklusivní vlastnictví mnohokrát ohrozil kontinuitu rasy. V pozdější době, kdy byla zvěř lovená štvanicemi vyhubena nebo vzácná, se v Anglii a jižním Skotsku místo deerhounda rozšířil útlejší hladkosrstý greyhound, který se používal k lovu na zajíce. Poslední baštou deerhoundů se nakonec stala Skotská vysočina, jediná oblast s hojností vysoké zvěře. Pro místní klanové vůdce bylo prestižní vlastnictví deerhoundů otázkou cti do takové míry, že bylo těžké najít kvalitního jedince jižně od River Forth. To vše dohromady vedlo kolem r. 1769 k velkému omezení počtu dobrých a typických psů. Velký vliv na to měl i rozpad klanového systému po bitvě u Cullodenu 1745. Tento neutěšený stav pokračoval až do roku 1825. V tomto roce začíná s obnovou rasy Archibald a Duncan McNeillovi. Chov zahájili na psech Buscarovi a Branovi a fenách Runě a Cavak. Je zajímavé, že všichni tito jedinci byli prý světlé a pískové barvy, se kterou se už v dnešních odchovech deerhoundů nesetkáváme. Deerhound tak zaujímá znovu místo „na výsluní“.


Dodnes se vedou spory, zda byl deerhound v historii identický se starobylým irským vlkodavem a během staletí potom pouze dále šlechtěn pro lov vysoké zvěře nebo zda se jednalo o dvě různá plemena. Pokud se však v historii opravdu jednalo o jedno plemeno, proč by ve svém dopisu lordu Falklandovi z Irska, žádal vévoda Buckingham o obstarání dvou bílých irských chrtů? Staré letopisy často uvádějí bílou barvu irských vlkodavů, stejně tak je zobrazují jako krátkosrsté psy. Bílá a světlá barva byla žádaná u psů používaných na lov šelem, stejně jako byla bílá barva upřednostňovaná u psů pasteveckých. V souboji dvou zvířat lovec, či pastýř lehce rozeznal tmavě zbarvenou šelmu od svého psa i za šera. Psi, lovící za bílého dne vysokou byli naopak zbarveni tmavě, aby byli co nejméně nápadní. Dopisy vysoce postavených osobností z let 1591-1623 dále ukazují, že sama vládnoucí knížata jen velmi těžce mohla získat „wolfhounds“. V této době, jak se z jiných pramenů dozvídáme, chov jeleních psů ve Skotsku byl na vrcholu rozkvětu. Proč by tedy knížata a králové vynakládali nemalé prostředky na získání bílých irských chrtů, kdyby tito byli totožní s jeleními psy ? Naproti tomu král Edward I. Požaduje, aby mu z Irska byli posláni „brachetti cerviricii“ tedy jelení psy ? Pravdivý stav věcí se asi již nedozvíme. Skutečnost je, že při rekonstrukci irského vlkodava, dnešní podoby, využil kapitán Graham v roce 1849 především skotského jeleního psa, takže dnes jsou obě plemena opravdu spřízněna.


Koncem 19. století se chovu deerhoundů začíná věnovat kapitán Graham. Sestavil knihu rodokmenů nejznámějších představitelů plemene deerhound, s jejich mírami a popisem každého jednotlivce. Je zajímavé připomenout, že velikost feny byla asi 66cm a psa asi 74 cm, často s obvodem hrudníku o 7,6 až 10,2 cm větším než výška. Byla požadována síla a mohutnost, ale v harmonii, tak aby nebyla omezena hbitost zvířete při lovu, ochota a vytrvalost stíhat zvěř Anglický Deerhound Club byl založen v roce 1886 a standart plemene vydán poprvé oficiálně v roce 1892.

V devatenáctém století vedl nástup psích výstav ke změně a někdy nadměrnému zvětšení mnoha plemen, deerhoundům však pomohl ke stabilizaci plemene a deerhoundím nadšencům dal nový cíl v době, kdy původní využití psů bylo velmi vzácné. Dal majitelům šanci srovnávat a soutěžit a sledovat společné cíle, které se někdy při chovu pro přirozené účely ztrácejí.

 

Nejslavnější deerhoundi historie


Pro mnoho lidí je prvním známým deerhoundem v historii Maida sira Waltera Scotta, známého anglického básníka a romanopisce. Ve skutečnosti byla však Maida kříženec, protože její matkou byla sice fena deerhounda, ale otcem pravděpodobně pyrenejský horský pes. Maida zdědila po matce podobu, ale měla po otci velký bílý límec a velké bílé znaky. Všem svým potomkům předávala mohutnost, eleganci a skvělou povahu. Sám Walter Scott ji nazval : „ To nejlepší stvoření nebes.“ Maida uhynula v roce 1822 a byla pochována před vstupem do Abbotsfordu pod sochu, která ji zpodobňuje. Tak i po smrti chránila domov svého pána. Maida byla uvedena v řadě rodokmenů starých deerhoundů. Na svých obrazech ji zachytil, spolu s dalšími deerhoundy sir Landseer. Tento malíř nám zachoval pro dnešní dobu i podobu tří psů Solomona, Hectora a Brana, kteří patřili anglické královně Viktorii. 
Nebyli to její jediní deerhoundi. Spolu se svým manželem milovala vše skotské a smečka loveckých deerhoundů k tomu bezesporu také patřila. Dalším jejím známným psem byl Keildar, kterého využívala k lovu ve Windsorském parku. Když kapitán Graham začal se znovuvytvářením irského vlkodava, Keildar se stal jedním ze zakladatelů znovu vznikajícího plemene. Pro kapitána Grahama bylo významné, že v Keildarově rodokmenu byl jako dědeček uveden černý „ruský vlčí pes“.

Mezi legendy britského chovu deerhoundů 19. a 20. století patří bezesporu slečna Norah Hartley – chovatelská stanice Rotherwood a slečna Anastazia Noble – chovatelská stanice Ardkinglas. Obě pocházely ze šlechtického rodu a obě zasvětily celý svůj život psům. Pro dnešní chovatele je velkou pýchou mít v rodokmenech svých psů přímé předky právě z těchto chovatelských stanic.

Czech English French German Hungarian Italian Polish Russian Spanish


Klubové akce 2017:

Bonitace: 

Klubové výstavy:
17.6.2017
Klubová výstava
se zadáváním titulu KV

Náměšť nad Oslavou

26.8.2017
Klubová výstava
Praha Džbán